Hlodavci‚ zajíci a králíci | ||||||||||||||||||||||||
|
O hlodavcích, králících a zajících Veverku, myš, potkana, krysu, hraboše, křečka a morče zná asi každý. Jsou to hlodavci, které známe z přírody, z knížek, z televize, i z filmu. Nebo je známe alespoň ze zoologických zahrad a z prodejen různých zookoutků: někteří z nich, zvláště myši, potkani a morčata, jsou oblíbenými chovanci našich domácností. S některými z hlodavců máme i vlastní nepříjemné zkušenosti. Tak například takový potkan se stal doslova metlou lidských obydlí, protože přenáší nebezpečné choroby a působí velké škody. Proto se, zvláště ve městech, musí stavy potkanů opakovaně a nákladně regulovat. Kdo z nás, dospělých i dětí, by neznal zajíce! Plachý, při pozorování okolí typicky panáčkující ušatec, který odjakživa patří do naší přírody. Výborný běžec, který vyhrává tím, že vezme dlouhé zadní nohy na ramena a spasí se útěkem: Kdo ve hře o život uteče, ten vyhraje! Po rovině a do kopce mu to jde výborně, pomáhají mu dlouhé zadní nohy. Horší je to z kopce, kdy mu zadní běhy překážejí a tak při prudkém úprku dělá i kotrmelce. Pokud zajíci při útěku rychlý běh nestačí, mate nepřítele tím, že složitě kličkuje. A když ani tohle nestačí a je k tomu příležitost, spasí se útěkem do vody. Je totiž výborný plavec. Mimomochodem, všichni máme zažité, že zajíc panáčkuje, aby obhlédl terén a zjistil, zda mu nehrozí nějaké nebezpečí. Odborníci na etologii zvířat to ale vysvětlují tak, že zajíc dává případnému predátorovi na srozuměnou: "Pozor, jsem tady a vím o tobě. Nezkoušej mě honit, stejně bych ti utekl, šetři si drahocenné síly pro jinou příležitost". Zajíce znají dokonce i děti, které ho ve volné přírodě ještě neviděli! Někdy v 17., či 18. století k nám totiž z Německa připutoval jako velikonoční symbol zajíček, který do našich domovů přináší barevná vajíčka a poděluje jimi hodné děti. Pro dospělé je zajíc symbolem plodnosti a také věčného života. Zajíc vyniká vynikající reprodukční schopností a v dobrých podmínkách se opravdu velmi rychle přemnoží. A symbolika věčného života, věčně bdícího zajíce, vyplynula asi z přesvědčení, že zajíc nikdy nespí: Pokud totiž nestačí v nebezpečí utéci, zůstane přitisknutý k zemi a budí dojem, jakoby spal s otevřenýma očima. A do třetice všeho dobrého: Kdo z nás by neznal králíka! Pravda, divokého králíka v přírodě viděl už jen málokdo. Ale jeho domestikovanou formu, králíka domácího, zná snad každý. Pokud by se mezi námi našel někdo, kdo v životě nebyl na venkově a v nikdy neviděl králíkárnu, pak alespoň navštívil některou z prodejen Zverimexu, nebo nějaký zookoutek. A pokud ani to ne, pak určitě viděl český kultovní film Václava Vorlíčka Dívka na koštěti. Pamatujete se i Vy na výchovně problematické žáky Bujnocha a Adámka, kteří své učitelce přičarovali hlodáky a celý učitelský sbor, včetně ředitele, potom zakleli v králíky? Zmínili jsme se o hlodavcích, zajících a králících. Není vám divné, proč jednoduše a prostě nemluvíme jenom o hlodavcích a proč zajíce a králíky od hlodavců oddělujeme? Důvod je jednoduchý a prostý: zajíci a králíci totiž nejsou hlodavci. Pro spoustu lidí je tohle tvrzení překvapením. Podívejme se proto do následující tabulky. Tabulka: Vědecká klasifikace hlodavců, zajíců a králíků
Tabulka ukazuje, že savci jsou třídou podkmene obratlovců, do které patříme i my, lidé: Také máme obratle a v počátečním období života také sajeme mateřské mléko. Savci se dělí na spoustu řádů, z nichž nás budou, protentokrát, zajímat pouze řády dva: zajíci (někdy zvaní též zajícovci) a hlodavci. Abychom se ve vědecké klasifikaci neztratili, vezmeme to postupně. Nejdříve si řekneme něco o hlodavcích. Potom probereme zajíce a nakonec králíka divokého. V závěru si probereme hlavní předmět našeho zájmu, kterým je domestikovaná forma králíka divokého, králík domácí. A na úplný konec připojíme několik důležitých chovatelských zásad. Řád hlodavců (Rodentia) je z celé třídy savců nejpočetnější. Obsahuje spoustu čeledí s početnými rody. Většinou se jedná o býložravé a menší živočichy. Nalezneme mezi jen asi 5-7,5 cm dlouhou myšku drobnou, ale takové chlapáky, jakým je třeba dikobraz. Nebo třeba kapybaru, která je největším hlodavcem vůbec: Vypadá jako obří morče, které ale při kohoutkové výšce 50 – 60 cm a hmotnosti 30 – 70 kg dorůstá délky přes jeden metr. Charakteristickým rysem hlodavců je utváření dentice (tak odborníci označují soubor zubů v ústní dutině). Hlodavci nemají špičáky a jejich přední řezáky jsou přeměněny v trvale rostoucí, tzv. hypselodontní hlodáky. Každý hlodavec má dva páry hlodáků - jeden v horní čelisti a jeden v dolní čelisti. Hlodáky rostou po celý život jedince, a aby nepřerostly, musí být bezpodmínečně trvale obrušovány. Přední strana hlodáků je u hlodavců pokryta tvrdou sklovinou, zadní strana mnohem měkčí zubovinou. Hlodáky si, díky většímu obrušování měkčí zadní části, stále udržují ostrou hranu. Protože hlodavcům chy\bí špičáky, je vedle hlodáků široká mezera, tzv. diastema. Stoličky vytvářejí téměř souvislé žvýkací plochy a fungují jako mlýnské kameny. Hlodavci jsou většinou mimořádně plodní. Vyznačují se častým a rychlým rozmnožováním, krátkou dobu březosti a velký počtem mláďat. Jsou velmi přizpůsobiví a mají schopnost přežívat i v nepříznivých životních podmínkách. Nepřekvapí, že příznivé životní podmínky často vedou k jejich rychlému přemnožení. Mezi nejznámější zástupce hlodavců patří veverka, sysel, myš, potkan, krysa, hraboš, norník, hryzec, křeček, morče, nutrie, ondatra a bobr. Patří sem rovněž exoti jako činčila, dikobraz, kapybara, křečík, pískomil, tarbík, aguti, osmák, hutia a další druhy mnoha čeledí. Řád zajíců, nebo také zajícovců (Lagomorpha) nesmíme zaměňovat s taxonomickou jednotkou zajíc (Lepus), který je jednímn ze dvou z rodů čeledi zajícovitých (Leporiadeae). Řád zajíců (zajícovců) je fylogeneticky nejistého původu. Postupně uvažovalo o příbuznosti zajícovců s hlodavci, s hmyzožravci, s primitivními prakopytníky a dokonce i s primáty a vačnatci. Hlodavcům jsou zajíci (zajícovci) podobni natolik, že po dlouhou dobu byli mezi ně opravdu řazeni (nadčeleď řádu Rodentia). Mít ale jako měřítko příbuznosti druhů jen jejich vnější podobnost , anebo stejné, či podobné podmínky jejich životního prostředí, je velmi šálivé. Rozhodující je příbuznost fylogenetická, daná historickým sledem kroků vývojové evoluční teorie. V znik řádu zajíců (zajícovců) jako fylogeneticky samostatné vývojové větve se datuje někam na počátek třetihor, do paleocénu. Zajíci a hlodavci jsou dnes považování za dvě konvergentní vývojové větvě a je třeba je v přirozeném zoologickém systému oddělovat. Přesto je třeba poznamenat, že zajíci a hlodavci jsou natolik blízcí příbuzní, že se pro ně někdy používá společný taxon Glires. Zajícovci se od hlodavců liší některými anatomickými a fyziologickými zvláštnostmi. Nejvýraznějším znakem je odlišné uspořádání hlodáků v horní čelisti. V dolní čelisti je jako u hlodavců jen jeden jeden pár hlodáků. Zato v horní čelisti jsou páry hlodáků dva. , podobně jako u hlodavců. První pár je velký jako u hlodavců, opět bez kořenů a proto neustále dorůstá. Tento první pár hlodáků kryje sklovina po celém povrchu, i když na zadní straně je slabší. Druhý pár hlodáků tvoří slabé a úzké podpůrné řezáky. Pro tuto charakteristickou zvláštnost se zajícovci dříve nazývali dvojitozubci (Duplicidentata). V mléčném chrupu se dokonce objevuje i třetí pár řezáků, který se ale do dospělosti nezachovává. Špičáky zajícovcům, podobně jako hlodavcům chybí. Proto i oni mají za hlodáky širokou mezeru, diastemu. Stoličky zajícovců mají vysoké korunky, jsou také bez kořenů a proto také dorůstají. Při kousání potravy zajícovci pohybují spodní čelistí nejenom shora dolů a zepředu dozadu jako hlodavci, ale i příčně, tedy zleva doprava, jako přežvýkavci. To jim umožňuje kulovitý tvar čelistního kloubu. Charakteristickou zvláštností zajícovců je rozštěpený horní pysk. Nozdry jsou uzavíratelné, klíční kosti zachované, kosti předloketní a bércové jsou srostlé. Samci zajíců mají podobně jako vačnatci šourek umístěný před penisem. Srst je jemná, ocas krátký. Březost trvá 30 - 44 dní, počet mláďat 1 - 13. Samice mají schopnost opětovného oplození v době březosti. Této zvláštnosti se říká superfetace (dvojbřezost). Je to umožněno tím, že zajícovci mají dvourohou dělohu, přičemž každý děložní roh umožňuje nezávislý vývoj zárodků. Chování zajícovců a jejich tělesná stavba jsou přizpůsobeny k útěku. Zadní nohy jsou nápadně dlouhé a přizpůsobené k rychlému běhu a kličkování. Předními tlapami se zajícovci mohou bránit, nebo i útočit na nepřítele. Na rozdíl od hlodavců ale jimi nemohou uchopit potravu. Všechny druhy zajíců (zajícovců) jsou býložraví. Vedou pozemní způsob života. Obývají rozmanité prostředí, od nížin až po alpinská pásma hor a od tundry, stepi a polopouště, až po tropické lesy. S výjimkou polárních oblastí a Sahary se vyskytují na celém světě. Na mnoha místech ale nejsou původní, protože tam byli, jako např. do Austrálie, zavlečeni člověkem. Je jich 80 druhů a některé z nich se přemnožují. Zvláštností zajícovců je trávení rostlinná potravy obsahuje velké množství celulózy a tříslovin a proto je těžko stravitelná. Různí býložravci mají k trávení rostlinné potravy odlišně přizpůsobený trávicí trakt. Kráva má např. čtyři žaludky - bachor, čepec, knihu a sléz. Zajícovci to mají jednodušší, ale i složitější zároveň. Při trávení jim pomáhá objemné slepé střevo, které má schopnost selektivně zadržovat velké množství vody a současně je vybaveno spirálovou řasou, podstaně zvětšující vnitřní, aktivní povrch. Ve slepém střevu jsou přítomny symbiotické mikroorganismy, které napomáhají trávení (fermentaci) celulózy a tříslovin tak, že přeměňují tyto nestravitelné složky potrvavy na hodnotnou mikrobiální bílkovinu. U zajícovců se potrava ve slepém střevu natráví mikrobiální fermentací za vzniku zvláštního kašovitého výměšku. Ten se dále upraví a je vyměšován jako měkká stolice, kterou zvířata od řitního otvoru znovu požírají a podruhé tráví. Teprve po tomto druhém trávení tvoří charakteristické tvrdé bobky (tvrdá stolice). Smysl této dvoustupňové pasáže potravy je v dokonalejším trávení, kdy se z potravy využijí jinak nedostupné živiny. A mikrobiální složka měkké stolice je přitom významným zdrojem živin a vitamínů. Popsanému způsobu trávení zajícovců se říká cekotrofie a vlastně se jedná o zvláštní formu přežvykování. Čerstvě narozená mláďata symbiotické bakterie ve slepém střevu ještě nemají a nejdříve se musí "infikovat" výkaly matky. Řád zajíců (zajícovců) obsahuje dvě čeledi: čeleď pišťuchovitých (Ochotonidae) a čeleď zajícovitých (Leporidae), které se odštěpily někdy v oligocénu. I když se pišťuchy také chovají v teráriích, nás bude zajímat čeleď zajícovitých. Do ní totiž patří, hlavní předmět našeho zájmu, zajíci a králíci. Čeleď zajícovitých (Leporidae) zahrnuje středně velké býložravce s některými charakteristickými společnými znaky. Tělo mají protáhlejší než pišťuchy. Ušní boltce jsou protažené a dobře pohyblivé, horní pysk je rozpolcený. Zadní končetiny jsou delší, než přední, ocas je krátký, ale viditelný. Některé druhy si hrabou hluboké nory. Podle druhu dorůstající hmotnosti 5 i více kilogramů. U samců sestupují varlata z břišní dutiny do šourku pouze v období rozmnožování. Mají mohutné slepé střevo a jeho obsah je až desetkráít větší, než obsah žaludku. Dnes je čeleď zajícovitých rozšířena prakticky po celém světě, na mnoha místech ale není původní. Jednotliví zástupci byli uměle vysazeni v Austrálii, na novém Zélandu, v Jižní Americe a na řadě ostrovů. Čeleď zahrnuje více než 50 různých rodů, které s výjimkou rodu zajíc (Lepus) spojuje společné české rodové jméno králík. Některé druhy zajícovitých jsou ohroženy vyhubením, jiné jsou hojné a patří mezi základní lovná zvířata. Králíci a zajíci Mezi králíky a zajíci je jeden velmi podstatný rozdíl, a to různá závislost mláďat na matce. Ta je daná způsobem života daného druhu. Mláďata se podle druhu rodí různě vyvinutá a podle toho vyžadují určitou péči rodičů. Mláďata se podle schopnosti sama se o sebe postarat dělí na dvě skupiny: prekociální a altriciální. Prekociální (též nidifugní) mláďata jsou mláďata, která přicházejí na svět plně vyvinutá a jsou schopná prakticky okamžitě následovat svou matku, nebo se dokonce sama o sebe postarat. Je tomu tak u druhů, které o mláďata nepečují, nebo pečují jen po velmi omezenou dobu. Mezi nidifugní mláďata patří například mláďata kopytníků a mláďata zajíců. Altriciální (též nidikolní) mláďata přicházejí na svět plně závislá na rodičovské péči. S tímto typem mláďat se setkáváme jen u ptáků a savců. Rodí se holá a slepá, s nevyvinutou schopností termoregulace a rodiče se o ně musejí poměrně dlouhou dobu starat, jinak hynou. Druhy, které mají altriciální mláďata, si často staví hnízda, nory nebo podobné úkryty, kde mohou mláďata udržovat v teple a kde jsou chráněna před predátory. Mezi nidikolní mláďata patří například mláďata myší, králíků a člověka. V životě zajícovitých sehrává důležitou roli pach. Podle něj se poznávají členové jedné rodiny nebo kolonie, je na něm založeno hierarchické postavení jedinců ve skupině. U domestikovaného králíka podle pachu králíci poznají chovatele. Zajíc polní (Lepus europaeus) patří mezi nejběžnější evropské savce. Po nějakou dobu byl považován pouze za poddruh zajíce afrického (Lepus capensis europaeus). Jedná se o již poměrně velkého býložravce, který je velmi podobný divokému králíkovi. Ve srovnání s ním je ale zajíc polní větší a při délce 60 - 70 cm váží 2,5 - 7 kg. Dobře běhá a vyvine rychlost až 70 km/h. Skáče do dálky 2 - 4 m a výšky 1 m. Výborně plave a v případě potřeby se spasí útěkem i do vody. V přírodě se zajíci pohybují po stálých ochozech, které zbavují přerostlé vegetace, aby se při dešti neumáčeli. Nemají rádi mokrou srst a za deštivého počasí s oblibou běhají po silnicích, což jim mnohdy bohužel bývá osudné. Schopnost kličkovat zajícovi pomáhá při úniku před liškou a zdivočelými psy. Zadní končetiny (běhy) má zajíc mnohem delší, než přední. Zadní tlapka měří 12 až 15,5 cm. Oči jsou umístěny po stranách hlavy a umožňují zorné pole téměř 360º a proto může sledovat pronásledovatele i při útěku. Má dokonalé maskování a přitiskne-li se k zemi, velmi dobře splývá s okolím. Hřbet je skořicově hnědý, boky světlejší a břicho téměř bílé, dlouhé uši jsou na špičce zakončeny černou skvrnou. Ocas je krátký, zvrchu tmavý. Vzácně se vyskytnou jedinci bíle, nebo žlutě zbarvení. Častěji a zvlástě v některých oblastech se občas vyskytnou zajíci zbarvení černě. Na zaječích stopách jsou nápadné otisky zadních chodidel vedle sebe a předních za sebou. Pro zajímavost si řekněme, že chodidla zajíce jsou opatřena speciální protismykovou úpravou, která usnadňuje kličkování: Chodidla jsou kryta zvláštními roztřepenými chlupy hranatého průřezu, které umožňují pohyb i na hladké ploše. Pro tuto zvláštnost se zaječí pacičky tradičně používají v pozlacovačství, při snášení zlatých plátků. Chceme-li zajíce odlišit od králíka, všimneme si, že zajíc je větší, že má delší zadní nohy a protáhlejší hlavu. Kromě toho má zajíc delší, špičaté a na konci vždy černě zakončené uši, které, když je ohrneme dopředu, dosahují špičky čumáku. Zajíc polní býval u nás až do poloviny minulého století velmi hojný, později byly jeho stavy podstatně zdecimovány. Jako důvody se uvádějí nepříznivé změny životního prostředí, ochuzení potravní nabídky při velkoplošném polním hospodaření a neuvážený odstřel. Odstřel zajíců byl u nás v sedmdesátých letech minulého století zcela zastaven, nyní je regulován. Životní prostředí se dnes přeci jen mění k lepšímu a tak se stavy našich zajíců pomalu, ale jistě zvyšují. Zajíc polní je původní středoevropský druh. Vyskytuje se prakticky na celém území České republiky, ve Slovenské republice vystupuje až do výšky 1750 m n. m. Dále se vyskytuje v Severní, Východní a Jižní Africe, na většině území Evropy (kromě Islandu a Severní Skandinávie) a v mírném pásmu Asie, až po Čínu. Vysazen byl v Severní a Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu. Životním prostředím zajíce je otevřená krajina nížin a pahorkatin, okraje lesů, paseky, řídké lesy s bohatým keřovým patrem. Zajíc ojediněle proniká i dost hluboko do lesů všech typů. V horách se otevřenými údolími dostává i nad horní hranici lesa. Zajíc žije jednotlivě a jen v době páření tvoří malé skupinky. Pase se za šera, ráno, večer a v noci. V době námluv je aktivní i za dne, kdy často vídáme, jak se zajíci vzájemně honí po polích. Na rozdíl od králíka si zajíc nehrabe nory, ale přes den obvykle odpočívá v prohlubině bez vystýlky, tzv. loži, či pelechu. V zimě vyhledává okraje lesů a chráněná stanoviště, v létě se přesouvá spíše do polí, nebo luk. Přesto se dá říci, že svému teritoriu zůstává věrný. Zajíc je plaché, samotářské a lidí důsledně se stranící zvíře. Zvláště na jaře si ale vyhledává potravu i v blízkosti lidských obydlí. Také při svatebních rejích zajíci ztrácí potřebnou ostražitost. Proto zajíce známe nejenom z volné přírody, ale i z okrajových částí měst a z velkých městských parků. Oblíbenou potravou zajíce jsou zelené části rostlin. Po sklizni se s ním setkáváme na polích, kde ohryzává zbytky zelí, řepy, kukuřice a jiných plodin. V zimě ohryzává kůru mladých stromů a keřů, které tím silně poškozuje, až likviduje. Z toho důvodu je velmi nevítaným hostem v sadech a zahrádkářských koloniích. Na vodě zajíci závislí nejsou, většinou jim postačí voda z potravy. Zajíci mají velkou rozmnožovací schopnost a v prostředí bez přirozených nepřátel se rychle stanou invazním druhem. Období honcování (páření) je dlouhé, od ledna až do léta. Během této doby zaječka klade 3 až 5krát mláďata. Březost trvá 42 – 44 dnů. Zvláštností zajíců je možnost opětovnému oplození během březosti (této rozmnožovací zvláštnosti se říká dvoubřezost). V jednom vrhu jsou 1 – 4 mláďata. Pokud má zaječice více vrhů do roka, je nejméně mláďat v prvním, nejvíce ve druhém a třetím. Čtvrtý a případně i pátý vrh je spíše výjimkou. Proto se na začátku jara rodí poměrně málo zajíčků (pověstní ledňáci jsou ve skutečnosti výjimkou) a až 80 % jich přijde na svět v období od května do srpna. Celkem zaječka mívá 9 až 10 mláďat za rok, z kterých se z různých důvodů podzimu dožije necelá polovina. Zaječka rodí mláďata na holou zem, na nějaké suché a trochu chráněné místo. Mláďata ihned po narození váží asi 130 g. Zaječka je ihned po porodu nakojí a dále je přichází kojit jen jednou denně. Zajíčkům to stačí, protože mateřské mléko je velmi výživné, obsahuje 24 % tuku. Mláďata zajíců se rodí osrstěná a vidoucí a záhy po porodu běhají. Několik prvních dnů zůstávají v pelechu a poté se paprskovitě rozlézají do okolí (pudová ochrana před predátory). Samice pohlavně dospějí za půl roku, první mláďata ale mají až v roce následujícím. Nejvyšší věk zajíce známý z přírody je 12,5 roku. Zajíců je 25 - 30 druhů, mezi nejznámější patří zajíc polní (Lepus europaeus), zajíc bělák (Lepus timidus) a zajíc polární (Lepus arcticus). Domestikovat zajíce se nepodařilo.
Králík divoký, či králík evropský (Oryctolagus cuniculus) je jediným evropským druhem králíka. Ve srovnání se zajícem je asi o polovinu menší, má kulatější hlavu a zavalitější tělo. Uši jsou kratší, na koncích zaoblené, na konci nejsou zakončeny černou skvrnou a pokud je přehrneme dopředu, nedosahují špičky čumáku. Králík divoký měří 40 až 45 cm délky a váží přibližně 1,5 kg, i když někteří jedinci (hlavně samci) jsou těžcí až 2 kg. Králíci se od zajíců také liší velikostí předních a zadních běhů. U zajíce jsou zadní nohy podstatně delší než přední, u králíka nejsou tyto rozdíly tak vyjádřeny. Je tomu tak proto, že králík je savec hrabavý. Přední nohy mu neustálým hrabáním zmohutněly a naopak příliš dlouhé zadní nohy by mu překážely. Zadní tlapka měří 7,5 až 9,5 cm. Potravu do předních tlapek, podobně jako zajíc, uchopit nemůže. Oči jsou umístěny po stranách hlavy a umožňují zorné pole téměř 360 º. Proto králík může, podobně jako zajíc, sledovat pronásledovatele i při útěku. Zbarvení králíka divokého je šedé, hnědošedé, nebo s modrošedým odstínem, na břiše je světlejší. Někdy se vyskytnou jedinci jinak zbarvení; to se však stává především v případech, kdy se divoký zkříží se zdivočelým králíkem domácím. V přírodě králíka snadno poznáme podle krátkého, naspodu čistě bílého ocasu (pírka). Králíků je 20 - 25 rodů různého jména, které spojuje společné české jméno králík. Náš králík divoký je původně jihoevropský druh. V původní domovině je jeho populace silně zdecimována, v některých oblastech je dokonce na pokraji vyhubení. Naproti tomu byl králík, často s katastrofálními následky, introdukován do řady nových zemích. Tak například do Austrálie byl zavlečen v roce 1859, tedy před 150 lety. Rychle se zde stal invazním druhem a doslova pohromou celého kontinentu, na kterém přemnožené králičí populace trvale působí nedozírné škody. Králík divoký původně pochází ze západního Středomoří, Pyrenejského poloostrova a přilehlé severní Afriky. Postupně byl přenesen do různých míst Evropy, do Francie, do Německa a někdy ve 13. století i k nám, do Čech. Dnes je králík divoký rozšířen téměř po celém světě. Někde se rozšířil přirozeně, jinde jako například v Americe, na Novém Zélandě, v Austrálii a na četných ostrovech byl vysazen z loveckých důvodů. O počátcích výskytu divokého králíka u nás nemáme přesné zprávy. Uvádí se, že polodivoký chov králíků divokých byl od 13. století praktikován u klášterů: nenarozené králičí zárodky prý sloužily jako postní jídlo. K většímu rozšíření divokého králíka došlo v naší přírodě až na přelomu 18. a 19. století. Králík vyhledává teplé nižší střední polohy do 400 – 600 mnm, do vyšších poloh králíků ubývá a v nadmořské výšce nad 700 m chybí téměř všude. Králík divoký miluje teplo, sucho a kyprou půdu, ve které se mu dobře hrabe. Dává přednost oblastem, kde málo prší, kde jsou mírné zimy a je hodně slunce. Má v oblibě krajiny s lehkými propustnými půdami, kde obývá lesní a křovinaté okraje u polí. Vyhýbá se hlubokým lesům, vazkým půdám a mokřinám. Vadí mu zejména na sníh bohaté zimy a dlouhotrvající deště. Protože si hrabe zemní nory, dává přednost lehčím a málo kamenitým půdám. Králík divoký se stal hojnější na přelomu 18. a 19. století. V posledních desetiletích ze značné části našeho území vymizel a jeho výskyt je silně ostrůvkovitý. Někdy ho ale nalezneme i ve velkých městských parcích, nebo jiných vhodných areálech. Králík divoký je velmi adaptabilní. Je sice dnes již poměrně vzácný, přesto udivuje, za jakých extrémních podmínek dokáže přežívat a dokonce se i rozmnožovat - ve velkoměstských parcích a na letištích. A naleznou-i alespoň nějaký úkrat, řijí dokonce i na místech, kde nemohou hrabat nory (skladiště, železniční zařízení, pod hormadami dřeva...). Králík je ve srovnání se zajícem živočich společenský. Vyhledává suchá místa, kde žije v menších, ale i ve velmi početných koloniích s pevnou vnitřní hierarchií. Členové jedné rodiny a členové kolonie se poznávají podle pachu, který v jejich životě hraje podstatnou úlohu a na kterém je založeno hierarchické postavení jedinců ve skupině. V koloniích žijí králíci ve velkých rodinách a jeden sameček má obvykle několik samiček.Jedinci fyzicky slabší a mladší podřizují silnějším a starším jedincům. Mladší se musí spokojit s okrajovými a méně bezpečnými částmi kolonie. Starší, silnější a hodnostně nadřazení jedinci sídlí uprostřed složitého bludiště nor. Přísný hierarchický systém platí nejenom uvnitř jedné rodiny, ale i v rámci celé kolonie. Výhodou života v kolonii je kolektivní ostražitost, kdy se králíci vzájemně upozorňují na hrozící nebezpečí. Jako varovný signál hlasité dupnutí zadníma nohama; v tom okamžiku všichni obyvatelé kolonie mizí pod zemí. Za útěku zdvihají ocas, takže zasvítí spodní bílá strana pírka. Je-li králík pronásledován, kličkuje. Naopak nevýhodou života v kolonii je snadný přenos infekčních onemocnění. Králičí nory mohou sahat až do hloubky tří metrů a mají několika východů. V obytné komůrce, rozšířeném místě vystlaném mechem, travou a listím, se králík ukrývá před nebezpečím a odpočívá. Králík divoký je aktivní k večeru a v noci, na pastvu vychází se západem slunce. Za slunečného počasí ale vychází i přes den. Potrava králíků je shodná s potravou zaječí. V okolí svých nor spásá všechno dostupné rostlinstvo, byliny, i mladé výhonky dřevin. Z důvodu vyšší koncentrace králíků na jednom místě jsou proto působené škody podstatně větší, než je tomu u zajíců. V okolí králičích kolonií bývají rostliny spaseny naholo a kůra mladých dřevin i silnějších stromů bývá ohlodána. Na polích králík škodí méně než v lese, protože se od lesních okrajů příliš nevzdaluje. Potravu králík podobně jako zajíci natráví ve slepém střevu, za vzniku zvláštního kašovitého výměšku, který se dále upraví a je vyměšován jako měkká stolice, kterou zvířata znovu požírají a podruhé tráví. Teprve po tomto druhém trávení pak tvoří charakteristické tvrdé bobky (tvrdá stolice). Tak lépe využijí potravu, spásanou v okolí a nemusejí se tak často stěhovat. Králíci divocí jsou velice čistotní, trus odkládají na společné místo nedaleko své kolonie (domácí králík na jedno místo v kotci). Z hlediska fyziologie trávení si můžeme připomenout schopnost králíků zadržovat vodu ve slepém střevu a tím v něm vytvářet vhodné podmínky pro mikrobiální fermentaci. Výsledkem činnosti slepého střeva jsou dva druhy výkalů – tvrdé a měkké. Měkké výkaly jsou produktem trávení ve slepém střevu, jsou bohaté na živiny a vitamíny a králíci je opětovně požírají (vybírají si je přímo z řitního otvoru). Tyto výkaly se tvoří především v noci. Tvrdé výkaly (klasické bobky) jsou produktem druhého trávení a obsahují především nestrávené zbytky. Mají malý obsah živin a vylučují se hlavně ve dne. Divocí králíci byli u nás poměrně početní ještě někdy v šedesátých letech minulého století, nikdy ale nebyli stříleni tak masově, jako zajíci. Jejich lov nikdy neměl a ani dnes nemá žádný velký hospodářský význam. V naší přírodě je králík divoký dnes poměrně vzácným jevem a zaslouží si ochranu. Popravdě řečeno, málokdo z nás živého divokého králíka viděl. A ještě méně lidí je schopno ho odlišit od zajíce. Stavy králíků u nás zdecimovala myxomatóza, která sem přišla ze západní Evropy. Původně byla tato vysoce infekční (nakažlivá) choroba záměrně zavlečena z Jižní Ameriky do Austrálie, aby zde posloužila jako prostředek proti přemnoženým králíkům. Někdy v roce 1953 jistý francouzský lékař rozšířil myxomatózu mezi divoké králíky na svém pozemku, aby se jich zbavil. Odtud se ale choroba bleskově rozšířila do celé Francie, do Španělska, do Anglie a přes Belgii, Holandsko a Německo se šířila dál. U nás byla myxomatóza poprvé zjištěna v říjnu roku 1954. Stavy králíků celosvětově velmi zdecimovala. Myxomatóza je vysoce infekční virové onemocnění, které během několika týdnů totálně zlikviduje i rozsáhlou králičí kolonii. Ve srovnání s tím škody působené na králících přirozenými predátory, tj. liškou, tchořem a kunou, nestojí ani za řeč! Onemocnění myxomatózou působí Leporipoxvirus z čeledě Poxvirů (Poxviridae), podčeledě Chondropoxvirinae. Jedná se o dsDNA virus, jehož genom tvoří dvouvláknová DNA. Virus je velmi odolný, což hraje roli při šíření choroby mezi králíky. Pro zajímavost si řekněme, že do stejné čeledě patří i virus, který je původcem pravých neštovic, jednoho z nejnebezpečnějších lidských onemocnění vůbec: Uvádí se, že jen během 20. století zemřelo na neštovice 300 – 500 miliónů lidí. Naštěstí bylo toto lidské onemocnění eradikováno. Myxomatóza postihuje pouze králíky. Přirozeným hostitelem jsou američtí králíci rodu Sylvilagus, u kterých onemocnění probíhá benigně. Oproti tomu u králíka divokého má onemocnění průběh fatální. Nakazit se mohou jak králíci divocí, tak domestikovaní. Po 4 - 10 denní inkubační době dochází zpočátku k seróznímu, později hlenohnisavému výtoku z očí a slepení víček. Vytváří se otoky pysků, očních víček a genitálií a pod kůží se tvoří typické myxomatózní uzlovité změny, tzv. myxomy. Pohled na králíky umírající na myxomatózu je úděsný. Vzpomínám, jak jsem někdy v padesátých letech u Roudnice nad Labem pozoroval divoké králíky umírající na myxomtózu: zalepené vypoulené oči, zduřelá kůže na hlavě a kolem řitního otvoru, všude zbytky stolice. Infikovaní králíci v důsledku zduření nosní sliznice obtížně dýchají, v krátké době ztrácí zrak a sluch, přestanou přijímat potravu a 12 - 15 dnů umírají vyhublostí a vyčerpáním. V posledních letech se kromě klasické formy onemocnění setkáváme s jeho atypickou plicní formou, kdy se netvoří myxomy a převládají plicní příznaky. Divocí králíci, kteří onemocní myxomatózou uhynou, nebo padnou za oběť predátorů, jako jsou např. lišky, kuny, tchoři, či výři. Králíci chovaní v domácnostech se někdy mohou díky intensivní veterinární péči zotavit, většina ale nepřežije. Králíci, kteří nákazu přežijí, se stávají dlouhodobými nosiči viru. Virus myxomatózy se šíří přímo mezi králíky, vzduchem, prachem, bodavým hmyzem, nepřímo krmivem a chovatelskými pomůckami. Jednou z chovatelských zásad by proto měla být ochrana králíků před bodavým hmyzem, např. komáry (husté sítě, přípravky na hubení hmyzu). Nicméně jedinou spolehlivou ochranou králíků proti myxomatóze je očkování (vakcinace).Honcování (páření) králíka divokého trvá od února až března do října a králice je březí 28 - 31 dní. V teplejších oblastech se množí prakticky celoročně a odstup mezi jednotlivými vrhy se snižuje až na 30 dní. Samice hned po porodu přicházejí do říje a mohou zabřeznout v době, kdy ještě odchovávají mláďata. Samice je u nás schopna až pětkrát, v teplejších krajinách až sedmkrát do roka vrhnout 4 - 8, ale také až 12 králíčat. Mláďata neklade do obytné nory, která bývá velmi spletitá, ale vyhrabává pro ně v hloubce často jen asi 30 cm poměrně krátkou, 1 - 2 m dlouhou noru. Její konec vystele srstí, kterou si vyškube z břicha. Králíčata potřebují teplý pelíšek, protože se na rozdíl od zajíčků rodí neosrstěná a slepá. Prohlédají až za více než sedm dní a noru poprvé opouští až ve třetím týdnu života. Matka mláďata kojí jen 1x denně. Samotné kojení probíhá velmi rychle a obvykle netrvá déle než dvě minuty. Opouští-li samice noru s mláďaty, pečlivě zahrne její vchod zátkou z listí, trávy a zeminy a místo označkuje několika kapkami moče trusem. To je signál pro ostaní králíky, že nora je obsazena a že návštěvy nejsou vítány. Samci pohlavně dospívají po čtyřech měsících, samice po třech měsících života.
Králík domácí (Oryctolagus cuniculus f. domesticus) je domestikovaná forma evropského králíka divokého. Jeho původ je monofyletický, tzn., že se na jeho vzniku podílel pouze jeden jediný předek. Samec králíka se nazývá ramlík, samice ramlice a mládě králíka králíčetem. Zoologicky zařazujeme králíka domácího mezi obratlovce, do třídy savců, řádu zajíců (též zajícovců) a společně se zajíci do čeledi zajícovitých. Králík patří mezi býložravce s dobrou schopností rozmnožování. Stavba těla a jednotlivé orgány mají specifickou fyziologickou činnost. Zopakujme si, že základní charakteristikou zajícovců je typický zubní vzorec s velkým a stále dorůstajícím párem řezáků v horní i dolní čelisti. Za každým horním řezákem vyrůstá další malý podpůrný zub, který pravým hlodavcům chybí. Další biologickou charakteristikou králíků je provokovaná ovulace. Jak ukázaly archeologické nálezy, žili předchůdci dnešních králíků z čeledi zajícovitých v období raných třetihor v Americe a v Asii, na území Evropy se ale nevyskytovali. V období pozdních třetihor se přesunuli z Asie do Evropy a od konce čtvrtohor až do doby ledové již obývali Evropu. V době ledové byly populace králíků vytlačeny na jihozápad Evropy a sever Afriky, aby se po ústupu ledovců králičí opět přesunuly do střední Evropy. Po poslední době ledové byl králík divoký rozšířen v západním středomoří. Původní obyvatelé Pyrenejského poloostrova, Iberové, králíky chytali a jako dostupný zdroj potravy je drželi v děrách v zemi. Na přelomu 1. a 2. tisíciletí př. n. l. objevili španělské břehy Féničané, kteří toto území pojmenovali poloostrovem damanů - "i-saphan-im" (později Římané později tento název přetvořili na Hispánii). Nalezli zde totiž králíky, kteří jim připomínali damany, které znali ze své vlasti (saphan = daman). Staří Římané chovali divoké králíky v kamenných ohradách se stromy a keři, tzv. leporáriích, ve kterých králíci měli vcelku přirozené prostředí a proto se zde i množili (podobný způsob chovu králíků se udržel až do středověku v Evropě). Římané považovali maso králíků za pochoutku. Zlatým hřebem opulentních římských hostin byly tzv. laurices, ještě nenarozená králíčata. Králík divoký původně pochází ze západního Středomoří, Pyrenejského poloostrova a přilehlé severní Afriky. Zhruba od počátku letopočtu se začal šířit do světa. Postupně byl přenesen do různých míst Evropy, do Francie, do Německa a někdy ve 13. století i k nám, do Čech. S příspěním člověka se rozšířil na středomořské ostrovy, do celé střední Evropy, do Afriky, do Austrálie a na Nový Zéland. K domestikaci divokých králíků docházelo někdy kolem 2. – 5. století n. l. zejména v jihozápadní Evropě, Francii a Belgii. Uvádí se, že k vlastnímu zdomácnění králíka divokého došlo počátkem středověku v benediktýnských klášterech na jihu Francie. Církev považovala maso nenarozených králíčat za postní jídlo a proto mniši chovali králíky v uzavřených a vydlážděných klášterních dvorech, leporáriích. K domestikaci docházelo tak, že mniši vybírali k chovu klidnější a méně lekavé jedince. Králíci tak postupně ztráceli plachost a začali se i v těchto nepřirozených podmínkách, bez možnosti vyhrabávat podzemní nory, rozmnožovat. V 17. a 18. století se chov králíků rozšířil z Francie do Anglie, Belgie a nizozemska. Králíci se chovali ve stájích pod hospodářskými zvířaty, pro kožešinu a jako živé dětské hračky a jejich maso se až do druhé poloviny 19. století příliš nekonzumovalo. Rozmach chovu králíků nastal koncem 19. století, kdy se skončení prusko-francouzské války vraceli vojáci a přinesli domů znalosti o způsobu a výhodách chovu králíků. Byla to příznivá shoda okolností, která přispěla k tomu, že se chov králíků rychle rozšířil a stal se po celé Evropě zdrojem levného, rychle dostupného a kvalitního masa i pro nejchudší vrstvy obyvatel. Pravá domestikace králíka divokého začala pravděpodobně až později, v 16. století, opět v klášterních leporáriích. O pravé domestikaci již mluvíme z důvodu, že se v této době začaly k záměrnému páření vybírat mutace, které se projevily ve ztrátě původního ochranného zbarvení a v rozdílech živé hmotnosti králíků. Objevily se albinotické a různě barevné a strakaté formy králíků a tak postupně vznikla široké paleta barev i struktury srsti. První barevná a masná plemena známe již od druhé poloviny 16. století. První barevné odchylky od divokého zbarvení byly černé (melanické) a bílé (albinotické). Známe je například ze slavného Tizianova obrazu Madona s králíčkem z r. 1530 (Madonna del Caniglio, Tiziano Vecellio, 1477 - 1576). V 17. století se chov králíků zaměřoval hlavně na králíky chované pro kožešinu, od 19. století se stala středem pozornosti masná produkce. K největšímu rozvoji chovatelství králíků došlo v Anglii.
Na území Čech se králíci vyskytovali již ve 13. století, kdy byli přiváženi jako lovná zvěř z Německa. Později byli králíci chování v stájích, kde žili pod velkými hospodářskými zvířaty. Chov králíků v Čechách se začal rozvíjet v 60. letech 19. století. Začaly se rozšiřovat různé barevné rázy a mutace a koncem 19. století již byla vyšlechtěna první česká plemena: Český strakáč a Moravský modrý. Na přelomu 19. a 20. století položil základy moderního chovu králíků chovatel Jan Václav Kálal. K velkému rozvoji chovu králíků u nás došlo mezi světovými válkami, kdy byla vyšlechtěna další česká plemena králíků: Český albín, Český červený a Plzeňský strakáč, který ale zanikl v 80. letech 20. století. V roce 1945 vznikla další plemena králíků – Český luštič a Český černopesíkatý. Nejmladším českým plemenem králíka je Moravský bílý hnědooký, který byl vyšlechtěno v polovině osmdesátých let 20. století. Na začátku devadesátých let 20. století se u nás rozvíjí budování faremních chovů králíků, primárně zaměřených na produkci masa. S rozvojem faremních chovů králíků ovšem poklesly stavy králíků v malých chovech a současně i spektrum chovaných plemen. Řekněme si ale: Je možné takový trend ponechat bez pokusu o nápravu a nechat svému osudu to, co generace lidí vytvořily před námi? Genetické zdroje mají pro lidstvo nevyčíslitelnou hodnotu, ať již jsou využívány v tradičním zemědělství, zpracovatelském průmyslu, konvenčním či moderním šlechtění, anebo v genovém inženýrství, a to jak v současnosti, tak pro budoucnost. Jsou unikátním a nenahraditelným zdrojem genů a genových komplexů pro další genetické zlepšování biologického a hospodářského potenciálu produkčních organismů (rostlin, mikroorganismů a zvířat) v zemědělství a biotechnologiích. Se ztrátami či poškozením genetického základu těchto zdrojů se snižují i možnosti dalšího genetického zlepšování zemědělských plodin, lesních dřevin i hospodářských a užitkových zvířat a jejich přizpůsobování měnícím se podmínkám a potřebám. Genetické zdroje jsou proto klíčem k dalšímu rozvoji zemědělství a biotechnologií, pro zajištění vyšší potravinové bezpečnosti, zlepšení životních podmínek lidstva a kvality života. Dostupnost genetických zdrojů pro uživatele a dostatek informací o těchto zdrojích jsou přitom předpokladem jejich efektivního využití. S cílem zachovat genofond domácích plemen králíků byla většina plemen králíků vyšlechtěných na území Čech od druhé poloviny devadesátých let zařazena do Národního programu ochrany genetických zdrojů. Cílem tohoto programu je chránit a využívat všechna ohrožená plemena hospodářských zvířat a podporovat jejich chov pro výživu lidí a rozvoj zemědělské činnosti. U králíků se to týká 7 plemen: Český strakáč, Moravský modrý, Český albín, Český luštič, Moravský bílý hnědooký, Český černopesíkatý a Český červený. U genetických zdrojů králíků se rozvíjí úsilí o celoevropsky koordinovanou spolupráci. Evropská společnost chovatelů králíků se sídlem ve Francii a francouzská základna FAO (Organizace OSN pro výživu a zemědělství) vytvořily databanku historických, morfologických a zootechnických údajů. Databanka již obsahuje údaje o více než 150 plemenech z 11 zemí ( Belgie, Česká republika, Dánsko, Francie, Maďarsko, Dánsko, Lucembursko, Malta, Polsko, Španělsko a Švýcarsko). Česká republika je tak evidována a oceňována jako jedna z prvních a v tomto směru aktivních zemí. Šíře a složení spektra vyšlechtěných plemen králíků je dokladem, že prvotním chovatelským směrem byl chov králíků pro potěšení. Při takto směrovaném výběru byl v chovech zájem především o králíky nápadné zjevem, barvou a strukturou srsti. Výběr pro masnou produkci byl druhořadý, přesto ale i on hrál při vzniku různých plemen důležitou úlohu.
Český strakáč, jedno z českých národních plemen králíka domácího. V uměleckém ztvárnění malířky Jany Studničkové. Fotografováno v Letním ateliéru Kuba, Kersko 660, 289 12 Sadská. Červen 2008 Plemena králíků můžeme dělit podle různých hledisek. Podle tělesného rámce (velká, střední, malá, zakrslá), podle užitkovosti (masná, hobby), podle struktury srsti (krátkosrstá, dlouhosrstá). Nebo také podle teritoriálního rozšíření, tedy podle toho, kde byla vyšlechtěna. Dnes je běžně uznáváno asi 100 základních plemen králíků, z toho asi 65 základních. Zbytek tvoří rexové a zakrslá plemena. Zpočátku se králičí maso nekonzumovalo a jen v krizových dobách bylo vítaným přínosem do kuchyně. V současné době je ale hlavním produktem chovu králíků právě na maso. Zvyšující se zájem o produkci králičího masa souvisí především s racionální výživou. Králík domácí je totiž zdrojem kvalitního bílého masa s jemnými svalovými vlákny, které se cení pro vysokou dietetickou hodnotu: Je lehce stravitelné, není tučné, obsahuje řadu nutričně kvalitních bílkovin a obsahuje málo cholesterolu. Ve srovnání s masem jiných hospodářských zvířat je králičí maso bohatší na bílkoviny, některé vitamíny a minerální látky. Z vitamínů je zvláště bohaté na kyselinu nikotinovou a na kyselinu pantotenovou. Králičí tuk obsahuje esenciální mastné kyseliny a ve srovnání s tukem jiných druhů zvířat má nižší obsah kyseliny stearové a olejové. Poměrně vysoký je podíl polynenasycených mastných kyselin a nízký poměr n6/n3 mastných kyselin. Králíci jsou domácím zvířetem, které člověk chová pro vlastní užitek, jako hospodářské (užitkové) zvíře. Ať se nám to líbí nebo ne, králík je z hlediska hospodářského mnohostranně využitelný. Pro průmyslové zpracování se využívá nejen maso, ale i řada dalších produktů. Významnou surovinou je kožka a srst, mimo jiné velmi hřejivá srst angorská, které se mj. používá k výrobě antirevmatického prádla. Z nekvalitních kožek se vyrábí králičí plsť. Z králičích žaludků lze vyrábět syřidlo, z tlapek, odřezků kůže a uší klih. Trus králíků slouží jako ekologické hnojivo. Významný je chov králíků pro laboratorní účely, pro testování léčiv a kosmetických přípravků, výrobu hormonálních preparátů a genetická sledování. Králíci se chovají pro užitek, pro sportovní účely, pro potěšení, i ze záliby. Lze je poměrně snadno chovat individuálně v bytech, v malochovech, i velkochovech. Vzhledem k rostoucímu zájmu o králičí maso se stále více rozšiřuje intenzivní chov masných plemen. Stejně tak se ale zvyšuje zájem o chov králíků jako domácích mazlíčků. K tomuto účelu jsou chována především zakrslá, popřípadě rexovitá plemena. V Česku se králík domácí chová v několika typech chovů, v závislosti na účelu. Každý typ chovů má svá specifika, kdy králíci jsou chovaní v různých podmínkách a krmeni odlišným způsobem. Drobnochovatelé chovají králíky pro vlastní potřebu a potěšení. Králíci jsou ustájeni v králíkárnách či v klecích a bývají krmeni přirozenou potravou. Mimo jiné i z tohoto důvodu je chov králíků v malém poměrně náročnou a pracnou záležitostí. Odjakživa se proto říkávalo, že králík je nejdražší maso. Ve velkochovech se králíci chovají za účelem produkce masa, kožešiny a vlny. Pro produkci kožešin jsou chována rexová plemena králíků, pro produkci vlny pak angorská plemena. Kůže brojlerových králíků se používá k výrobě plsti. Velkochovy králíků mají budoucnost a stále se rozšiřují. Spotřeba králičího masa trvale stoupá, u nás dnes činí asi 3 kg králičího masa na obyvatele. Pro komerční produkci masa slouží velkochovy bíle pigmentovaných šlechtěných brojlerů. Brojleroví králíci jsou hybridi šlechtění speciálně na ranost, vysokou zmasilost a kvalitu masa. Důležitá je také intenzita růstu a konverze krmiva. Ve velkochovech jsou králíci chováni v uzavřených klimatizovaných halách a způsob jejich chovu je uzavřený klecový. Krmí se granulovanými krmnými směsemi, jejichž složení se liší podle účelu chovu. Chov je maximálně intenzifikován a maximálně jsou využívány i králice, které dávají 6 – 8 vrhů za rok! Králík domácí se odchovává ve velkém i jako významné laboratorní zvíře. V laboratorních chovech jsou králíci chováni v klecích a krmeni kompletní krmnou směsí, která je ale jiného složení než směs k výkrmu brojlerů. Velký důraz je kladen na zamezení styku s choroboplodnými zárodky (bezmikrobní zvářata). Laboratorní králíci se používají pro testování léčiv, testování kosmetiky, pasážování choroboplodných zárodků (syfilis) apod. Tento účel se oblibě veřejnosti netěší, plně zastupitelný ale není. Dodejme k tomu, že pro tyto účely se králíci dnes odchovávají v dobrých podmínkách akreditovaných laboratorních chovů a těší se etickému zacházení. A pro jejich použití v laboratoři platí řada omezení. Králík domácí je zvířetem, které si, podobně jako jeho divoký předek, uchovalo vysokou reprodukční schopnost, tj. schopnost se velmi rychle rozmnožovat. Králíci jsou, schopni reprodukce během celého roku, a to bez výrazné sezónnosti. Na rozdíl od jiných druhů hospodářských zvířat nedochází u králic k pravidelnému střídání říje a klidového období. Říje se opakuje v intervalu 5 – 7 dní a trvá 3 – 5 dnů. Králice je schopna normálního páření a oplodnění bezprostředně po předchozím vrhu. První říje po porodu se objevuje již za 24 h a v této době je v říji již téměř 100 % králic. Ovulace u králic je provokovaná a k vyplavení vajíček dojde až při podráždění pochvy samcem, nebo (při umělé inseminaci) jiným vhodným stimulem. Tato provokace zvyšuje šanci vajíček na oplození. Březost trvá 28 až 32 dní. Králíci patří mezi multiparní zvířata, tj. taková, která rodí více mláďat. Březí samice si pro vrh mláďat předem připravuje hnízdo. Toto chování se objevuje i u králic, které byly připuštěny, ale nezabřezly; pak ovšem se jedná o březost falešnou. Mláďata králíků jsou tzv. altriciálního typu: Po narození jsou holá, slepá, neschopná pohybu a zcela závislá na své matce. Mají uzavřeny smyslové orgány, mají nedokonalou termoregulaci a vyžadují termostabilní hnízdo. Z toho důvodu králice zahrnuje hnízdo srstí. V jednom vrhu bývá 6 až 11 mláďat, přesný počet závisí na plemeni. Porodní hmotnost se pohybuje kolem 60 g. Králice kojí jen jednou (ale i vícekrát) denně a její mléko je velmi vydatné. Mladí králíci otvírají oči 9. nebo 10. dne a do 20. dne opouštějí hnízdo. Odstavují se ve stáří 7 - 8 týdnů. Mláďata pohlavně dospívají už ve 3 nebo 4 měsících věku, chovatelská dospělost nastává až později. Domácí králíci jsou citliví na nízkou relativní vlhkost. Je to dáno tím, že jejich divocí předci tráví větší část svého života v podzemních norách, kde relativní vlhkost dosahuje 80 - 90 % relativní hmotnosti. Pro chov králíků v objektech se proto doporučuje udržovat relativní vlhkost prostředí v rozmezí 60 - 65 % RH. Již dobře víme, že trávící soustava králíka je uzpůsobena pro příjem trávy, bylin a listů, tedy potravy s velkým množstvím vlákniny. Králík je nepřežvýkavý býložravec a jeho trávení rostlinné potravy využívá velkého slepého střeva, plného fermentujících symbiotických mikroorganismů. Fermentací vlákniny králík získává živiny, které by pro něho jinak byly nedostupné. Předpokladem kvalitního chovu králíků je zajištění adekvátní výživy. Výživa a krmení králíků musí vycházet z morfologické stavby trávicího ústrojí a jeho fyziologické funkce. V zásadě potrava musí obsahovat bílkoviny, tuky, sacharidy a dusíkaté látky. Musí být dostatečným zdrojem energie a musí také obsahovat vlákninu, minerální látky, stopové prvky a vitamíny. Potrava musí odpovídat specifickým potřebám jednotlivých plemen (masná plemena, plemena chovaná na srst atd.) a také způsobu jejich chovu. Pokud tomu tak není, králíci strádají. Zajistit králíkovi plnohodnotnou a vyváženou stravu není, zvláště v individuálních chovech a malochovech, nijak jednoduché. Hlavní složku krmné dávky králíka by měla tvořit objemná krmiva, v drobnochovech seno a sláma. Je možné krmit zeleným krmivem a zkrmovat trávu, bazalku, brokolici, celer, čekanku, jabloňové listí, jitrocel, kapustu, kokošku pastuší tobolku, kopřivu (zavadlou), pampelišku, petržel, salát (pokud možno ne hlávkový pro vyšší obsah dusičnanů), nejedovaté plevele (pýr, lebedu, pačinec) apod. Ke krmení jsou vhodné okopaniny, mrkev, krmná řepa, tuřín, topinambury, ale i vařené brambory. Z jadrných krmiv jsou nevhodnější oves a ječmen. Jako zdroj bílkovin je možné zkrmovat hrách nebo sóju. Také je možné zkrmovat lněné semínko či slunečnici. Zajištění správné výživy králíků je specifická a velmi složitá a náročná záležitost. Pro individuálního chovatele je vůbec nejlepší založit krmnou dávku na základě již připravených a složením osvědčených komplexních krmných směsích (velmi vhodné jsou pelety, nebo-li granule). Tak, jak to je již dávno zažité ve velkochovech. Králíci a člověk V životě králíků sehrává důležitou roli pach. U králíků se podle pachu poznávají členové jedné rodiny nebo kolonie, je na nich založeno hierarchické postavení jedinců ve skupině a podle pachu králíci poznají svého chovatele. Ve velkochovech se o králíky starají profesionálové. Individuální chovatelé patřičné vzdělání nemají a řadu chovatelských zásad se musí nejdříve naučit a poté je v praxi uplatňovat. K tomu je třeba číst literaturu, zlepšovat podmínky chovu a poskytovat králíkům optimální krmení a dostatečnou péči. Ať již doma chováme psa, kočku, morče, nebo králíka, přebíráme na sebe odpovědnost za tvora, který se v domácích podmínkách neumí o sebe postarat. Je s podivem a smutné, jak často se lidé této své odpovědnosti zříkají. A ještě smutnější je, jakým způsobem to často dělají. Nelpěme ke svým svěřencům chvilkovou opičí láskou, ale snažme se pro své svěřence něco udělat a v rámci možností jim vytvořme ty nejlepší podmínky! Vůbec nejlepší by bylo chovat králíky ve skupině. Pokud to možné není, můžeme svou péčí králíkovi alespoň zčásti nahradit přirozeného druha. Králíček pak nestrádá. Vezmeme-li ho do ruky, podle charakteristického vrkání okamžitě poznáte, jak je spokojený. Při chovu králičích mazlíků je třeba dodržovat řadu zásad. Ty se sice budou na různých místech opakovat, přesto ale nebude na škodu si ty důležitější říci. 1) Zakrslí králíci jsou chováni jako domácí mazlíčci hlavně v městských bytech. Zpravidla se chovají v klecích, které by měly mít minimální rozměry 40 x 70 cm a výšku aslepoň 40 cm. Optimální jsou ale rozměry větší, 55 x 100 cm a více. V klecích by měla být neprašná podestýlka (např. hobliny, pro dlouhosrstá plemena je vhodnější kočkolit ve formě granulí), nesmí chybět ani další vybavení jako je napáječka, seníček, domeček sloužící jako úkryt i jako vyvýšené místo, misky na krmení, minerální kámen či liz. Je nutno si uvědomit, že králík nemůže být jenom v kleci, že potřebuje i výběh. To v případě domácích mazlíčků nečiní zas tak velký problém, protože chovatelé je nechávají volně běhat po bytě. 2) Pozor na to, aby králík měl k dispozici stále čistou vodu. Pítka je třeba udržovat v čistotě a pravidelně měnit vodu, aby se v ní nepomnožovaly mikroorganismy. Pokud pítka dezinfikujete, je třeba zbytky desinfekce vždy dobře odstranit. Jako desinfekci můžeme použít i opláchnutí octem. Vhodnější než misky na vodu jsou pítka. 3) Pozor na to, že králíci jsou citliví na nízkou relativní vlhkost vzduchu, která by nikdy neměla klesnout pod 55 %. Nízká vlhkost vzduchu v bytech s ústředním topením bývá zdravotním problémem nejenom pro králíky, ale i pro ostatní členy rodiny. Není ale složité si jednoduchým a levným způsobem pomoci např. pověšením vypraného prádla, naplněním odpařovačů vodou, použitím zvlhčovače vzduchu apod. Zvlhčovače či čističky vzduchu jsou dnes cenově již poměrně přístupné a vlhkost vzduchu je možné podle potřeby zvyšovat. Levný, velmi vhodný a přitom velmi účinný způsob zvlhčování vzduchu v bytech je, když akvaristickým vzduchovacím motorkem vháníme vzduch přes vzduchovací kámen do kbelíku s vodou. Nezapomeneme ale vodu denně vyměňovat a kbelík občas důkladně vymýt a desinfikovat! 4) Naprosto nezbytné je králíkům podávat dobře usušené tvrdé pečivo na ohryz (alespoň 1x týdně) a dále větvičky ovocných stromů. Stále rostoucí hlodáky si králík musí obrušovat! 5) Pokud králíka pustíte volně po bytě, dávejte pozor, aby něco nevhodně nerozkousal. Pustí-li se do elektrických kabelů, mohou to být jeho poslední okamžiky! 6) Nezapomínejme na úpravu srsti zejména u dlouhosrstých plemen (česání a stříhání srsti) a na zkracování drápků! 7) Chraňme králíka před prašným prostředím - a v tomto směru pozor na nevhodnou podestýlku! Samozřejmě, že by králík neměl přicházet do styku s tabákovým kouřem. Králík má velmi citlivý čich, a proto není vhodné v jeho blízkosti používat nadměrně čpící dezinfekční a čistící prostředky (některé z těchto prostředků se v domácnostech používají až příliš často). 8) Králík je citlivý na hluk a proto by jeho klec měla být umístěna v tiché části bytu, ne např. u televize či rádia. Klec by neměla být v blízkosti hlučících elektrických spotřebičů. Pozor na luxování, králíka je lépe na potřebnou chvíli přenést. 9) Základem krmné dávky králíkovi by mělo být kvalitní luční (nebo zahradní) seno, v létě přídavek zeleného krmení. Jadrná krmiva je lépe dávat jen v malém množství, jinak králík tloustne. Jako zdroj vitamínů se hodí zelenina (velmi vhodné jsou zejména natě a listová zelenina) a ovoce (např. jablko). Domníváme se ale, že základem krmné dávky by měla být dobrá a komplexní krmná směs ověřené kvality ve formě granulí určených např. speciálně pro zakrslé králíky. Ta zajistí všechny živiny, včetně nezbytné vlákniny, důležitých vitamínů a minerálních látek. Jejím podáváním se vyhneme možné jednostranné výživě. Tím si chov králíků podstatně zjednodušíme a usnadníme. Tím, že podáváme zelené krmení vždy čerstvé, nezapařené, dobře omyté a okapané, se vyhneme závažným střevním potížím a nadmutím. Králíkovi podáváme vždy jen takové druhy rostlin, které bezpečně známe, velmi nebezpečné je spoléhat na přirozený instinkt králíka, že jedovatým druhům rostlin se vyhne. 10) Krmné směsi, tvrdý chléb a tvrdé rohlíky nesmí být nikdy plesnivé a zatuchlé! Vždy musí být dokonale usušené. 11) Chovatelům se v individuálních chovech často stává, že králíček příliš ztuční. Proto doporučujeme nepřekrmovat jadrným krmivem a dopřát dostatek pohybu. 12) Králíci přirozeně žijí ve skupinách. Ideální by bylo chovat dvě samice, nejlépe matku s dcerou (zde je jednoznačně dána hierarchie), event. dvě samice např. z jednoho vrhu. Dva samce po dosažení pohlavní dospělosti není možné a ani bezpečné chovat společně. Pokud musíme králíka chovat jednotlivě, snažíme se mu nahradit společníka. Často (lépe častěji a na kratší dobu do cca 20 min.) ho šetrně bereme do ruky, chováme, hladíme, češeme, stříháme drápky a mazlíme se s ním. Králíček pak psychicky nestrádá a netrpí samotou. Králík se dá velmi dobře vychovat a vycvičit tak, že za Vámi chodí jako pejsek, přiběhne na zavolání, vezme si pamlsek z ruky a sám si řekne o chování a mazlení. Nikdy však králíka zbytečně nerušíme když odpočívá ani ho nepřetěžujeme příliš dlouhým mazlením a chováním. Pokud se o králíčka starají i děti, musíme dbát na to, aby byly ke králíčkovi šetrné. 13) Králíkovi věnujte potřebnou veterinární péči! A to nejenom v případě potřeby, ale i preventivně! Nezbytné je např. každoroční preventivní očkování proti moru a myxomatóze. V případě zažívacích či jiných obtížích doporučujeme vyhledat včas veterinárního lékaře, protože nemoci králíčků mívají rychlý a mnohdy i velmi závažný průběh. Pozorného chovatele na možné onemocnění upozorní to, že králíček není jaksi ve své kůži; také můžeme pozorovat jeho sníženou pohyblivostí (sedí v koutě), nadmuté bříško, průjem či naopak zácpu, zastřený pohled, skřípání zubů, nebo neupravený kožíšek. 14) Králíci patří mezi choulostivější a na choroby vnímavější chovance. Při chovu králíků proto dodržujte maximální hygienu. Umývejte a podle potřeby dezinfikujte chovné pomůcky a klece. 15) Za nejnebezpečnější choroby králíků platí králičí mor a myxomatóza. Naštěstí se ale v obou případech jedná o choroby, proti kterým se očkuje. 16) Mějte na paměti, že vzhled, zdravotní kondice a psychický stav vašich chovanců jsou Vaší vizitkou!!!
Kapitolu pro vás připravil Mgr. Vratislav Šnejdar, CSc.
Literatura Anděra, M. a J. Červený: Svět zvířat III. Savci (3). Albatros, Praha 2000. Bouchner, M: Poznáme je podle stop. Artia, Praha 1986. Bouchner, M., L. a J. Knotkovi a M.Preclíková: Mláďata v přírodě. Ptáci a savci z našich lesů, polí a vod. Artia a.s. a Granit s.r.o., Praha 1994. Červená, A., M. Anděra, J. Moravec, L. Hanel a H. Kholová: Svět zvířat XII. Domácí zvířata. Albatros, Praha 2001. Hesla králík, zajíc, zajícovci a hlodavci na http://www.biolib.cz a http://www.wikipedia.cz. Jiřík, K. a kolektiv: Atlas zvěře. Sbírka lesnictví, myslivost a vodní hospodářství. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1980. Reichholf, J.: Savci. Průvodce přírodou. Knižní klub, k.s. a Ikar, Praha 1996. Skoupá, L.: Domestikace zvířat. Článek publikovaný na serveru iFauna: http://www.ifauna.cz. Rubrika 17 Různé, ročník 15, č. 1, 2004 Skřivan, M., E. Tůmová a V. Skřivanová: Chov králíků a kožešinových zvířat. Česká zemědělská univerzita, Praha 2007.
|
